Jedna z těch básniček psaných chvíli po ukončení Teorie, což znamená, že je už téměř rok stará. Je to také naprostá fikce, takže prosím nevztahujte obsah této básně na mou osobu.
Tak jo, užijte si to
ztratila jsem slova,
to, co mi bylo nejbližší,
to, co mi ve chvílích nejtěžších
pomáhalo konat.
ztratila jsem slova
a ztratila jsem řeč,
i jazyk, svůj meč,
a prý se to poddá.
ztratila jsem slova,
ten jemný dotyk Měsíce,
co v jistým dobách velice
bývá napomocen.
ztratila jsem slova,
tak mě nikdo neslyší,
již nemám právo na žití,
jsem pouho pouhá mlha.
ztratila jsem slova
a kolem je jen černá,
ty, kdos mi byla věrná,
jsi nemesis nová.
ztratila jsem slova
a jsem tak sama.
ztratila jsem slova
a ztratím je znova.
Roa
Poezie není nic pro mě, většinou ji totiž nechápu, ale tohle, sakra, v tom prostě NĚCO JE. A je to tak trochu moje noční můra, ztratit slova.