Červenec 2014

O mých starých příbězích

27. července 2014 v 20:14 | Roa |  protože brokolice
Nedávno jsem nezanedbatelnou část jednoho odpoledne strávila pročítáním svých starých literárních prací. Všechny do jedné byly strašné, přirozeně, ale tak už to u starých textů, které sloužily jako odrazový můstek mému dnešnímu 'umění,' bývá. Nicméně to byla neskutečná zábava, to ano, protože přesto, že to bylo řemeslně naprosto nezvládnuté a jedno klišé střídalo druhé, to byl skvělý podnět pro zpětnou vazbu a (většinou) příjemnou nostalgii.

Roa a 314 dní

7. července 2014 v 13:14 | Roa |  protože brokolice
Citím silnou morální povinnost podělit se s vámi o tom, co jsem těch jedenáct měsíců prováděla. (No dobře, možná to není morální povinnost, pravděpodobně jen prostě ráda píšu sama o sobě, he.) Co se změnilo a co ne, co plánuju s blogem..., takže to v podstatě bude další informační článek bez umělecké honoty, na kterou určitě už stojíte frontu.

A tak sedmého dne...

6. července 2014 v 19:51 | Roa |  protože brokolice
Je to skoro rok, co jsem tento blog ukončila. Respektive 314 dní, což je jedenáct měsíců, během kterých jsem střídala jeden blog za druhým s tím, že vydržím a že ten další nový blog bude stejně dobrý a stejně výjimečný jako Teorie (zní to namyšleně, ale je to tak. Teorie byla sakra boží, teda aspoň pro mě). Jenže nebyl. Teorii se nikdy nic ani trošinku nepřiblížilo, každý blog tak za měsíc zkrachoval, protože mě to nebavilo a protože - to hlavně - to prostě bylo divný.

Nicméně, hmm, jsem tak nějak zpátky. (Očividně, jinak bych tenhle článek v prvé řadě vůbec nepsala.) Ale nevím, jestli to vydržím a jestli třeba za měsíc zasej přestanu s blogováním a pak o mně další dva měsíce neuslyšíte, pak sem zase hodím nějaký bezvýznamný článek a na pár týdnů se odmlčím ...a tak dále. Rozhodně nic neslibuju.

Vlastně bych spíš měla slibovat ten depresivní scénář, kdy tento blog zase skončí neaktivní, protože to je vážně mnohem pravděpodobnější, ale nakonec vám asi neslíbím ani jedno.

Asi se necháme překvapit, jak vy, tak i já. Protože nemám sebemenší páru o tom, co by se tak mohlo stát.

(Tohle je rozhodně ten nejdivnější a nejtrapnější blogově reinkarnační článek, jaký kdy byl napsán. A taky asi nejkratší, sorráč.)

Roa
Chňá

Taky vám tak blbne
zobrazování blogů?

Jedno slovo člověka

6. července 2014 v 19:24 | Roa |  poezie

Znovu přidáno 6.7.14. Zanechán původní popisek.

Dávné TT "Jedno slovo." Bohové, už to vidím! Tento blog bude jedna velká básnička. Ještě, že ses toho nedožil, mistře Rimbaude.

Jedno slovo člověka,
a to je pravda odvěká,
jedním slovem nebývá.

Člověk spíše se zabývá
hloupými důvody,
proč nejsou závody
v běhu po břiše.
Tím spíše se píše
v kronikách Třetí říše,
že mluví se příliš tiše.

Pojďme křičet, ječet, řvát,
vždyť by se nás měli bát!
A staňme se paviány,
co křikem zev zahání.
Co je ticho, co je klid?
Použíjme vykřikníky
a dokonavý vid.

A zmlknete-li,
budu vás nazývat pitomým volem,
však ono nejde nic vyjádřit jediným slovem.

Roa
vs.
Poezie

Saittenne I.

6. července 2014 v 19:15 | Roa |  poezie
Znovu přidáno 6.7.14. Zanechán původní popisek.

Strašně dlouhou dobu jsem nepřidala nic, co by se týkalo mé Knížky. No, technicky vzato, ani tohle se jí tak docela netýká. Je to prostě součást darlenské historie. Jakýsi epos (Žánry po mě opravdu nechtějte, určuju je špatně. Takže mě kdyžtak opravte) o šlechtickém rodu Saittenne (čtěte: Sóten). Rozumějte, Epos o Saittennech jakoby doopravdy existuje. Tak jako mi, Česi, se ve školách povinně učíme začátek Máje, tak tento Epos je v Darleni literaturou, kterou zdá každý. (Bože, tak tohle jsem vysvětlila vážně blbě.)

Nicméně, Epos o Saittennech je zhruba tři tisíce staré dílo sepsané sihanristickým mnichem Erem Saem z města Nnarett. Tento text byl původně sepsán k soukromým účelům Sihanrova kláštěra v Nnarettu, díky své oblibě - číst si ho chodili niané z celého města - byl ale na příkaz městského vládce opsán a poslán králi. Text se mu zalíbil a tak byl Epos rozšířen do celého Ariatthannu a poté do celé Darleni.

V nynější době se tento Epos musí probrat v hodinách literatury na každé darlenské škole - ať už nianské, elfské, lidské a dokonce i gryfské.

Teď zpět na Zem: Toto je pouze první část, přičemž si nejsem jistá, kolik těch částí asi tak bude. Zadruhé, v tomto... eposu je možné najít miniaturní spojení mezi ním a mou knihou - ale to byste museli číst mou knihu. Která zatím neexistuje, heheh. Takže jste tento bod mohli rozvnou přeskočit. Zatřetí, ten začátek je víc než dva roky starý a začtvrtý, začněte to číst. Pod perexem.

Chemické reakce v praxi

6. července 2014 v 19:14 | Roa |  poezie
Znovu přidáno 6.7.14. Zanechán původní popisek.

Další táborový článek. Takže zatímco já budu mlátit děcka, vy si v klidu čtěte mé hloupé básně. Tahle je volně rýmovaná, což znamená, že se nerýmuje. Je to vůbec básnička? (Dodatek z 6.7.14: Jo, vole, má to rytmus.) Upřímně, v takovémto třídění se nevyznám. Vůbec. Prostě mě jenom tak napadlo. Kraťučká a hloupá. A ne, nejsem zamilovaná.



Lásko,
samotný oceán
není dost velký na to,
aby pojal vše,
co k tobě cítím.


Roa
Zmínila jsem se o tom, že jsem láskový skeptik?
A že i přesto píšu zámilované básně?
Už zase si odporuju.

Ztracená v lese

6. července 2014 v 19:12 | Roa |  poezie
Znovu přidáno 6.7.14. Zanechán původní popisek.

Víte, co se mi povedlo? Ano, ano, konečně jsem to našla! Co, ptáte se? Můj starý básničkový sešit ze sedmé třídy. No, vlastně to zas až tak taková sláva není, protože většina těch básniček je naprosto nepoužitelná. Doopravdy. Pročítala jsem si je a skoro všechny jsou, no, vážně příšerné. Nicméně, tato patří k těm lepším. Teda upřímně, asi je nejlepší z celé mé sedmácké sbírky. Ale furt nic moc.

Jsem zde
a oni tam.
A jejich slova překládám
slovníkem beze stran,
vůbec nevím, kudy kam.

Ztracená v lese
a kolem mě se nese
hrůzný závan hrozby
a mou tvář hyzdí
jizvy ošklivé.
Netušíš, jak mi je.

Na konci světa
a na mě deka,
pláču potají,
proč mi tohle dělají.

Roa
Líbilo se?

Chlad

6. července 2014 v 19:12 | Roa |  poezie
Znovu přidáno 6.7.14. Zanechán původní popisek.

Začíná to být vážně divné. Já opravdu píšu básničky. Asi bych měla téma blogu změnit na literární, abych sem nehnala příznivce brakové literatury. Tím samozřejmě nechci říct, že vy, co mé básničky pravidelně čtete, nemáte vkus. Tím urážím sebe, protože píšu sračky. Ámen. Asi bych sem měla přihodit i nějakou prózu, protože když pořád mluvím o té své knížce a sem na blog házím jen poezii, je to asi trošililinku divné. Ale vážně jenom malinko. (Jo a velká písmena jsem do té básničky nedala schválně. Experiment, jak to bude vypadat. Mimochodem, miluju češtinu, protože že slovesa můžete určit, jestli jsme to "my" byli ženy.)


v chladu já stála jsem.
obklopena vichry,
co ve zpěvu svém unylém
pomalu zpychly.

jak černí to motýli
ve tmě jasně bílé,
tak zrádce jsme pobyly,
nic není živé.

se šelmou za zády.
hodiny v srdci.
když byly jsme mlády,
byl život jak v kotci.

věky a zkušenosti,
jako vrána sama,
najezeny do sytosti.
toho již není práva.

Roa
Víte, že nejsem ateistka? A co vy?

Dva vlci

6. července 2014 v 19:10 | Roa |  poezie
Znovu přidáno 6.7.14. Zanechán původní popisek.

Dobře, právě jsem napsala básničku. Zabralo mi to zhruba pět minut, ale co čekat, když vám v těle koluje adrenalin z TÉHLE písně. (Poslechnout si ji, je povinné, jasné?) Možná právě kvůli děsivě krásnému umění mistra Mansella je takhle báseň poněkud psychopatická. Mě osobně trochu znepokojuje... Ano, bojím se vlastní básničky. Ale nechcu vás strašit, možná se to zdá jenom mě. Užijte si ji.

Po desinfikaci
se dva velcí vlci
spolčili,
aby děvčátko zabili
a skončili v posteli.

Když srdce není,
nebolí,
a když to bůh povolí,
podpálíme stodoly.

Ať nejsme ti voli,
co všecko ustojí,
smrt i život - obojí,
když kůže se zbavují.

Žebra si odkrojí,
život za život neboli
zákeřné pohodlí
s mrtvolou na poli.


Roa.
Koupila jsem si zimní boty.
Já vím,
že je srpen.

A tak kůže...

6. července 2014 v 19:09 | Roa |  poezie
Znovu přidáno 6.7.14. Zanechán původní popisek.



Když ústa mluvit nemohou,
když jsme nuceni k tichu,
když slovem bychom zranili
tu pánovu pýchu.

Když životy nám ovládají,
tak mi našli jinou,
když řekli, že nemohu
být se svou láskou pravou.

Když sepsali nám osud,
když není cesty zpátky,
musíme si najít způsob
zadními vrátky.

Když nemůžem být spolu,
ne na očích cizích,
zkusme hrát na struny
života přízích.

A tak kůže
slovem mým se stal,
ať si říkají, co chtějí,
já tě vždy miloval.



Roa
Víte, že asi začínám mít fobii z mobilů?
Bojím se, že dostanu rakovinu mozku.
NP, nemá něco pobného GaGa?